Chvílemi jsem se cítila jako ty. Přesně i to čekání, kdy se vzbudí, kdy bude něco chtít. V noci jsem nemohla usnout. Narušilo se mi spaní tak, že jsem se nemohla vzpamatovat několik let. Až jsem se jakžtakž dala dohromady (5 let) bylo druhé )). S tím to bylo lepší. Ale zase jsem dodělávala školu, on nespal, já státnice, bleee. Když bylo po státnicích, tak jsem si myslela, že si to začnu užívat a spadla jsem do neuvěřitelné depky. Jsem tři roky v práci a teprve si to druhým rokem užívám. Nicméně ty chvíle nespokojenosti nebyly pořád. Pořád jsem byla ráda, že je mám. I tak jsem cítila, že děti jsou to nejlepší co mám. Jen teď to cítím tak nějak intenzivněji . Nevím, jestli jsem Tě potěšila nebo ne. Mně stejně přijde, že většina žen začíná žít až tak ve dvou letech dítěte, předtím má nějakou clonu či co. Což je pochopitelné.