jestli jsi fakt sama, tj. tatínek se nedostavuje večer z práce, tak se nedivím, že jsi takhle vycukaná... já tomu říkám "radar na miminka" a bohužel dokud je moje miminko v blízkosti (ve stejném domě), tak jsem neustále ve střehu, pořádně se nevyspím atd.

Já měla manžela a babičku, která příjížděla pomáhat (žijeme v Kalifornii, takže ta pomoc babičky byla taková nárazově intenzivní), když jsem poprvé děti opustila na víkend (to jim byly cca 3 roky a 1,5), tak jsem si ten víkend šíleně užila - i takové věci, že řídím a nemusím myslet na to, jeslit někdo neblinká, nevyvlíká se z pásů, nemá žízeň, neokusuje si boty.... že ráno vstanu, dojdu si na záchod, obleču se, udělám si kafe - a nemusím myslet na to jestli třeba kojit/krmit, přebalovat, nedopíjím studený kafe po třech hodinách sama stále v pyžamu a neučesaná, ale totálně uštvaná...

...takže si myslím, že tvoje pocity jsou normální - bohužel příroda zařídila, že ženská je v přítomnosti miminka furt v pohotovosti, jenomže původně taky kolem té ženské byla tlupa, která jí případně dokázala nahradit, takže ta ženská si mohla najít chvilky na to, aby "vypnula radar" a relaxovala.

Zkus si najít vypínací chvilky, když jste u babičky, pošli babičku s kočárem na procházku, i kdyby to bylo na půl hodiny, tak aspoň tu půlhodinu. Jestli je tatínek dcery spolehlivý, tak půjčuj jemu - a užij si volný čas bez výčitek (hlavně žádné uklízení a dohánění - klidně se rozlož u internetu s kafem, nebo se rozval u telky s nohama na stole a NIC nedělej - ono i sledování přiblblého seriálu BEZ PŘERUŠOVÁNÍ je v téhle životní fázi NÁDHERA).

MMCH - mým dětem je teď sedm a devět a ten radar mám furt... už není tak intenzivní a už jsou děti vycepovaný, že od snídaně nevstávám a nic neřeším a nedělám dokud si nedopiju kafe, takže se to lepší - ale radar je furt....