Jo, jo, přesně, mně mimina taky nešla ,Nikdy jsem nepochopila maminky, které litují, že už nemají doma miminko, a hrnou se do dalšího.
Já jsem s miminky trpěla, přesně jak píše Ananta, ustavičným stresem a taky pocitem viny, že jim tak úplně nerozumím, ale že bych měla, a strachem, že jakmile polevím v pozornosti, něco zanedbám a něco hrozného se stane... Je to hodně dávno (dětem je 24 a22), ale dodnes si ty pocity dokážu živě vybavit, brrr. U druhého dítěte to bylo mnohem lepší než u prvního, ale stejně jsem si miminkovskǎ období dětí vůbec neužila. V dceřině kartě je hned u prvního záznamu dětské lékařky velkým písmem uvedeno: úzkostná matka.
Už teď nedokážu přesně říct, jak dlouho tohle období trvalo, ale řekla bych, že tak v roce a půl už to bylo dobré, batole je už člověk, s kterým se dá rozumně komunikovat
Ananto, vydrž, jevto jen otázka času, bude líp, je to jisté.