Docela ti rozumím, to s tím nenajdenim, nevykoupanim atd jsem prožívala taky docela dlouho (u prvního ditka). A to jsem oporu manžela měla (krom kojení dělal všecko s miminkem i v domácnosti). S vařením jsem to vnímala podobne - vysledek neodpovídal vynaložené námaze a prozitemu stresu. Ale postupne to přešlo, jako docela mezník si vzpomínám ze bylo ukončení kojení a zároveň první krůčky dítěte - v cca jednom roce veku. A taky si vzpomínám jak jsem byla vděčná z a "paní na plavání", co chodila k nám domu a machala mi ditko ve vane - odborným zpusobem aby podpořila jeji motoriku. To ze někdo přišel vprostred dne a měl ditko na povel bylo super. To bylo teda kolem šesti měsíců veku dcery, pak jsme jezdily na to plavání, ale to bylo taky fajn, lip se mim zvládal den kdyz byl nejaký plán co se bude dít (ačkoliv to bylo náročné na vypracování se ven a tak), jinak jsem byla schopna promrhat moře času rozmyslenim coby kdyby a ve výsledku neudělat nic. Takže pokud to mas podobne, možna by ti nejaka pravidelnost či strukturovanost aktivit pomohla v tom "přežívání". A to platí i pro ten vzácný volný čas co mas, jasné ze někdy je člověk únavenej a touží akorát tak se svalit na ten gauč, ale z toho pak nejsou ty zážitky a prožitky ke kterym se člověk vrací kdyz ma slabou chvilku. A fakt je dobrý se vídat s lidmi, i kdyz je člověk krapet min extrovertni, to jsem poznala jak na mateřské, tak teď co jsme v cizině. Dřív jsem to neuměla, to "udržování kontaktu", teď už vím ze to stojí trochu práce a námahy, ale zas to dává tu možnost pomocné ruky co zrovna není jen a pouze na konci mého vlastního ramene a někdy se dočkám i povzbuzení "jen tak", to je hrozne posilující pocit. Tak držím palce ať se zvládání daří, a ať čas doma s ditkem není "ztraceny" ale "strávený"