No, kdysi jsem neco podobneho mela v mensi mire, vyrazne mi pomohlo si uvedomit, ze ted jsem proste mama a mam se /aspon docasne/ vykaslat na nejake svoje predstavy o tom, jaka jsem intelektualka, jak se musim za kazdou cenu lisit od tech slepic na piskovisti a podobne hovadiny.
Kdyz jsem si to pripustila,ze mam narok na to, byt stejna, sislat na dite, prizpusobit se jeho potrebam i za cenu, ze pred puvodnim okolim ani pred sebou uz nebudu tak cool, zilo se mi vyrazne lepe. Casem jsem zase mohla svou puvodni roli nalezt a prekvapilo mi, ze mi to uz nebavi a ze mi muj drivejsi postoj a sebeprezentace prisel usmevny. V soucasnosti jsem namixovana, dovedu si uzit bez deti, ale tesi mne, ze jsem mama. Navic - deti maji vysostne pravo na rodice, pro ktereho jsou vsim, kteri ho miluji a nepochybuji o nem, jinak z nich zas vyrostou dusevni pokrouceniny, ktere tu nelasku budou predavat dal.