Řekla bych mu, ať se nebojí.
Prostě ať se nebojí. Tato jednoduchá věta hodně pomůže. Říká se citlivým dětem, které pláčou a nechtějí říct proč. Říká se to dětem, které v noci přijdou s tím, že mají u postele bubáka. V mnoha případech to pomohlo a nedělala se s dítětem žádná hloubková analýza. Je jedno kolik mu je let, člověk je v určitých směrech pořád dítě. Nemusí to samozřejmě stačit, nemám nic proti odborníkům. Snažte se ale prosím nebýt stejně vyděšená jako on nebo ještě vyděšenější.