Poruchy pozornosti se s věkem upravují, ale záleží na míře postižení, je-li to jen porucha lehčího typu, pak samozřejmě není takový problém. Pokud je na tom někdo hodně špatně, tak "sice se to s věkem spraví, ale vyrovnaný jedinec z něj nebude nikdy", to mi řekla před léty primářka FN na dětské neurologii o synovi, a čas ukázal, že měla pravdu, syn má už dneska 22. Akorát že projevy jsou u dospělých jiné než u takhle malých dětí.

Ale co se týče toho, že tvůj syn se ti doma jeví celkem v pohodě - chtěla bych k tomu podotknout, že ty sama poruchu pozornosti nemusíš vůbec rozeznat.

Byla jsem nedávno s dcerou (v pěst. péči) v SPC (to je PPP pro děti s nějakým handicapem) a pedagožka mi po práci s dítětem řekla, že je nutno okamžitě navštívit neurologa a nasadit medikaci, že její nesoustředěnost při práci je tak velká, že ji hodně omezuje ve schopnosti učit se celkově. Pravda je, že kolikrát se při domácím úkolu bouchala do hlavy a vykřikovala něco ve smyslu, že má hroznou tu hlavu. Vůbec mě nenapadlo, že by takto mohla pociťovat neschopnost se soustředit. Ve škole si paní učitelka nestěžovala, protože dcera chodí do "zvláštní" a ve třídě je dětí asi 8, plus asistentka, takže to nějak zvládali.