Přivdala jsem se ke svému muži a taky staršímu Howawartovi, který tu zůstal po předchůdkyni. Celkem jsme se sžili, i když pejsek neměl dobrou povahu a nehodil se k dětem. Venčit jsme ho mohli jen my a další asi čtyři lidé, ostatní se ho báli.
Bylo mu dvanáct roků a dnes ráno se mu šlo na vycházku velmi, velmi ztěžka. Asi 100 metrů od domu se zoufale zastavil, ztěžka jsem ho tlačila zpátky do kotce. Občas se mu horšilo revma, tak jsem doufala, že to přejde.
Jenže při vaření oběda jsem ho šla zkouknout - a on vylezl z boudy a lehl si do sněhu, už napůl zapadaný zjevně dodýchával, břicho nafouknuté. S námahou jsem ho dovlekla do koupelny, chtěla jsem ho nějak zvednout a položit na deku, což se mi moc nedařilo. Psovi povolily svěrače, vzdychl, a pak už jen pár terminálních dechů a umřel.
V koupelně je teď mrtvý padesátikilový pes, smrad, počuraná zem, zničený manželův vojenský dekáč a mě je smutno a hlavně nevím, co s tělem. Manžel je v zahraničí, dítě má zápal plic, takže nikam ho vozit teď nemůžu. Zem je zmrzlá, hrob nevykopu. Tak jsem aspo%n napsala bývalé paničce a teď přemýšlím, že ho budu muset za chvíli do něčeho zabalit a uložit někde venku na zahradě, než se vrátí manžel...