Už je to pár let zpátky - v metru při čekání na soupravu jsem zmerčila moji sestřenici, jak si čte. Přibližuji se k ní opatrně, aby nezvedla hlavu dřív, než k ní dorazím. Cestou přemýšlím, co udělám, jak se uvedu. Napadne mě pouze otřepaný vtip dítek základních škol - prudce bouchnu zespoda do hřbetu knihy se slovy nepředstírej inteligenci. Čtivo vyletí nad naše hlavy a překvapený výraz sestřenice, která najednou sestřenicí nebyla, vyděsil i mě. Začala jsem se horečně omlouvat, že došlo k omylu - dotyčná nehnula ani brvou, koutky jí poklesly do podkovy a já se s nekonečnou omluvou vzdalovala....