zerat,
no jo, ve dvou se splácet dá, pro jednoho je to ekonomická sebevražda.
Můj děda v osmdesátých letech veškerej zděděnej nemovitej majetek prodal za pár šupů, protože se už nechtěl v penzi o nic starat a bydlet v klídku v paneláku. Pak sice rozestavěl chalupu, ale umřel dřív, než ji dostavěl. Zbyly nám po něm akorát plánky.
Můj biologickej otec má na Jižním Městě garsonku, čistě hypoteticky by měla být jednou půlka "moje", ale praxe je taková, že se o jeho smrti ani nedozvím. Co po něm bude nebo nebude mít bratr netuším, ani jaký má jiný majetky. Rozhodně nepočítám s tím, že by mne vyplácel.
Takže mám smůlu a nezbývá mi, než se do smrti stěhovat po pronájmech.