Jano, já nejsem odborník, natož na hyperaktivitu, ale první, co mi napadlo je, že u osmiletého kluka, který je "jen" hyperaktivní, takže nemá žádnou těžkou diagnozu a je už dost velký celé okolí skáče, jen aby neměl "záchvat". Podle toho, jak to líčíš, se ho bojíte jako nebezpečného šílence, přitom jste podle mě podpořili stav, že zůstal mentálně na úrovni batolete v období vzdoru. Chápu, že vztek není nic příjemného, ale měli jste se tomu naučit čelit a nejspíš by dávno pochopil, že přes vzteklé záchvaty, natož násilí nic nevyřeší.
Opakuju, píšu to takhle, protože jeho diagnóza není podle mě fatální, chtělo se mu to spíš postavit a neuhnout, ať se třeba po...
Připomíná mi prostě batole, které se vzteká a priori jen pro ten vztek samotný, pro to prosazení, ale nakonec je ještě nešťastné i samo ze sebe.

Izolace v léčebně asi šok bude, nemyslím si, že je to ideál. Ale podle mě je kluk zanedbaný, žádná soustavná péče kromě medikace, jen občasná návštěva psychologa. A hlavně se ho celé okolí včetně vás bojí, aby nepředvedl nějaký skandál, čímž jste mu udělali medvědí službu. On ani nerespektuje ani autoritu otce ne? Nebojí se vlastně ničeho, nic na něj neplatí.
Moc jste se soustředili na to, že má "nálepku" a příliš jste na to brali ohled a v jeho případě asi neoprávněně a zbytečně, kluk se na to naučil hřešit a dneska je sociálně nepoužitelný, protože děti se ho částečně bojí, ale částečně je baví ho provokovat, aby se dostal do rauše.
Z rad mi napadlo jedině nějaký kroužek typu skauta, se silnou osobností vedoucího.