já mám děti tři - 10,5 , holčičku čerstvě 6 - má ADHD a AS a pak mrně 2,5, přesto, že prostřední díky své dg má velice často velký problém se vcítit do pocitů jiných, tak když jsem cca před 14 dny odpadla a bylo mi šíleně a manžel nemohl zůstat doma - byl jako jediný řidič a dozor na turnaj nejstaršího syna, tak malá se snažila pomoct. Nasypala bráchovi kuličky, nalila mu pití
on zase s ní šel na záchod, protože ví, že se bojí.

snažím se děti taky vést k tomu aby si pomáhali, nejstarší pomáha nejmladšího svlékat, zouvat, dle svých možností případně mu i něco obleče, sám dva mladší sourozence dost často i hlídá a postará se o ně komplet od svačiny až po případné převlečení a uklidnění.

Těžko říct.. naše děti bývají hodně nemocné a prostě vidí, že já se o ně starám, že když zvrací tak bez řečí xkrát převlékám postele a neustále to peru, že je tiším, chovám... a všechno to dělám s tím, že za to nic nechci a nic nečekám. Dělám to proto, že jsou moji a že v tu chvíli mě potřebují a potřebují moji péči - ale tiše v duchu doufám, že jednou se mi to obrazně "vrátí" třeba na tom, že z nich budou empatiční tvorové, kteří jsou schopní pomoci - ale samozřejmě ani v tuto chvíli tu pomoc neberu automaticky.. ale jak už tu někdo psal. tak při třech dětech, dvě starší velice rychle zjistily, že když mi pomůžou, tak mám více času na ně a jejich záležitosti.

co s dcerkou nevím - myslím že nějaké hladové africké dítě na to jestli dítě jí nebo nejí nemá vliv, oni si to těžko představí co to je třeba týden nejíst..
chápu že tě to mrzí.. ale dělala bych to dál jak to děláš a nic nevyčítala.. zkusila bych ji do péče o sourozence zapojit i během běžného života.. jen tak lehce.. třeba když přijdete domů, jestli by mu pomohla sundat třeba bundičku, podala ti plenku, ručník.. prostě dle libosti.. a pak jí poděkovat, říct že je moc šikovná, že ti takto pomáhá a jako odměnu dát zase svůj čas jí... ale nic nepodmiňovat, protože empatie se prostě nedá vynutit.. musí to tak cítit.. a ona obětovat se pro druhé.. musí člověk taky chtít a musí být smířený s tím, že je to zadarmo a do toho musí dozrát.