Já bych rozlišila oprávněnou žádost o pomoc od nátlaku a citového vydírání.
Můj syn (3 a půl) považuje za naprosto samozřejmé, že se mnou dělá veškeré domácí práce, prostě starost o domácnost je společná věc, to je ok.
Ale nikdy bych se k němu nechovala tak, jako ty k dceři. Ukazovat jí tu fotku bylo podle mě dost brutální a neempatické od tebe - takže na tvém místě bych byla tolerantnější k nedostatku empatie 6letého děcka.
Za mě - vyžadovat pomoc ano, ale jinak, pozitivně. S uznáním, důvěrou, pochopením. Já to stavím tak, že pomáhat je dobré, uznáníhodné, poděkuju mu, pochválím dobrou práci, poukážu na výsledek (jak a včem to pomohlo, jak je užitečný). Pokud pomáhat nechce, tak nemusí, nijak to nekomentuju, jen případně vysvětlím, proč by bylo dobré, kdyby pomohl (např. mohli bychom být déle venku na hřišti, stihli bychom pohádku apod.). Syn prostě z mého postoje sám cítí, že je dobré být součástí toho užitečného "dospělého" týmu. Nic víc, nic míň.
Do jídla nenutím z principu.
Btw. - jaké jsi ty byla dítě v 6 letech? Empatické? Pomáhající? O koho ses starala?