Věčně omílané téma, já vím. Ale spousta z vás to určitě zažila a tak nějak si říkám, že třeba příběhy jiných by mi mohly pomoct.
Máme dvě děti a finančně v podstatě nevycházíme, každý měsíc jdeme od nuly k nule, občas musíme sáhnout o pár korun do úspor. To je asi tak ten nejsilnější důvod, který mě drží při zemi. Do toho stále nemáme dořešené bydlení, bydlíme v podstatě v podnájmu v malém podkroví, které za pár let bude těsné i se dvěma dětma (40m2 obytné plochy, všude zkosené stěny...).

Jenže vnitřně mám pocit, že ještě nejsme všichni, že by to třetí prtě u nás mělo své místo.
Zároveň se to ve mně pere, jeden den toužím po třetím miminku, druhý den si zase mozek usmyslí, že takhle je to přeci už fajn, kluci rostou, začíná s nima být lepší domluva (4 a 2 roky) a už bude jenom lépe a lépe. Máme hospodářství (koně), takže to je každodenní práce okolo nich a člověk z toho chce mít teda aspoň nějaký užitek ve formě relaxu v sedle, což s maličkými dětmi moc nejde, když už jezdíme, tak buď já nebo muž, ale společných vyjížděk si užijeme jenom pár do roka. Koně - to je styl života, možná většina z vás nepochopí, proč je to pro nás tak důležité (ovšem nejsou na prvním místě, to fakt ne, rodina má stále přednost ). Hlídací babi s dědou jsou sice v jedné chalupě, ale jsem ráda, když mi teď přes zimu pohlídají kluky tu půlhodinku, než ráno nakrmím, a jinak se snažím, aby děti moc "neviděli" (nejsou totiž zrova takoví ti ochotní hlídači).
Zkrátka rozum jasně říká NEEEE, ale duše zase bojuje s hlasitým ANO.

MOžná jsem se potřebovala jen vypsat, tohle za mě stejně nikdo nevyřeší...ale vaše příběhy by mě opravdu zajímaly, děkuju moc )