Dala jsem se po 20 letech od maturity. Sice jsem o studiu mluvila celé ty roky, ale nějak skutek utek. Teď už mi funí za zády čtyřicítka, a vidím, že mozkově na tom nejsem tak dobře jak předtím, tak jsem si loni řekla, že musím začít dřív, než budu úplně blbá. Dostala jsem se na obor, na který jsem vždy chtěla, a není tam snad nic, co by mi bylo vyloženě odporné, tak doufám, že to nějak dám. Ale je to záhul, hlavně časově. Není to těžké jako na učení a tak, ale kdy mám jako dělat ty seminární práce, shánět exkurze, číst nutný knihy apod. Mám 4 děti, poslední supernáročný mimino, manžel věčně na cestách, hlídání poblíž nic (babi s dědou rádi pohlídají, když zrovna nejsou nemocní, nemají doktora nebo něco domluvenýho a malou jim dovezu, ale je to 30 kiláků, to na učení dopoledne, než zas jedu pro starší do školy je docela luxus). Navíc bydlíme v takové díře, že půl dne strávím ježděním a vozením kolem dětí...Takže času málo, doháním vše po nocích, ale zjistila jsem, že to jde. Teď mám teda kapku problém, protože dvě nejmenší dost hnusně marodí a nesnesou nikoho jinýho než mně, takže jsem nezvládla odjet na jednu zkoušku (taktně se nezmiňuju o tom, že jsem se jaksi na ni nestihla ani pořádně připravit, ono to fakt s dvěma usmrkanýma usoplenýma ukašlanýma a uřvanýma potomkama, co se prostě při nemoci doma neunaví, takže chodí spát cca o půl 11. večer, moc nedá - marodí už měsíc). Jinak jsem typ, co mu vyhovuje pracovat pod tlakem, postupně si ty věci chystat a sepisovat, ale na vlastní učení sednout intenzivně tak 3 dny před zkouškou. Je to o tvém rozhodnutí. Pokud ji chceš udělat, uděláš. Pokud ne, najdeš si důvody, proč to nejde. Držím Pěsti!