Neboj, znám to taky. Bydlíme s našima, máma v důchodu - původně workholička- nějak nenašla další naplnění života. Soustředila se na moje děti, já jsem další dítě, vhodné k dovychování. Je to boj. Na jednu stranu můžu trochu do práce, mám hlídání, když fakt potřebuju (to ovšem minimalizuju, protože jinak by výchovu převzala úplně, na druhou stranu ona naplnění taky potřebuje, jinak budu mít ke svým edětem ještě babičku, která se o sebe nepostará), na druhou stranu jsem neustále pod kontrolou, když má chuť, tak by mi je nejradši nevrátila .
K tomu tchánům nikdo vnoučata nepůjčuje, takže se na naše děti upnuli taky. Někdy bych nejradši odjela do Afriky, od všech přibuzných co nejdál..
Ale jsou o naše rodiče, dětem neubližijou (nopak s nima mají plno zážitků, který prostě můžou mít jen s babičkama a dědama) a já se to, prarodiče (a sebe) snažím nějak ukočírovat, abych z toho když už, tak vytříkala maximum i pro sebe..