Oni často mají možnost je poopravit. A taky je poopravují. Z poslední doby mne napadá například revize pohledu na byzantské zprávy o Slovanech, která dost zásadně mění zažitý pohled na utváření Slovanů. Taková debata pak odkrývá, že velký problém je samozřejmě kolektivní setrvačnost. Historická věda na jednu stranu zpochybňuje, ale přitom přirozeně tíhne k ustáleným výkladům, k určitým jistotám, které by měly sloužit jako podklad, jako východiska k dalšímu bádání.

Ale s těmi Slovany to zrovna bylo taky dost tím, že historici moderních slovanských národů z těch byzantských pramenů účelově brali hlavně to, co se jim hodilo do žádoucí politické interpretace národních dějin, takže Byzantinci jsou v tom napůl nevinně (jinak Byzantinci byli v tomhle případě spíš dočasní vítězové, v celkovém součtu byli ti poražení... dějiny tady psali prostě ti, kteří uměli psát, vítězové-Slované psát neuměli). A pak k tomu přistoupilo ještě to, že pod druhé světové válce byla historická věda slovanských zemí pod cenzurou, z politických důvodů se vyžadovala určitá historická interpretace, díky tomu se upevnily a posílily ty starší národovecké trendy, a západní historici tohle přitom často nechápali, historiky z východního bloku (pokud to nebyl přímo SSSR) brali víceméně jako kolegy odborníky.

Na tady ostatně tak trochu pořád narážíme - do téhle debaty se hodně promítají konkrétní zkušenosti s historickými díly z doby komunismu - ale to je trochu jako bavit se povaze německého ovčáka, přičemž se srovnává běžný jedinec a jedinec odmala týraný - a s poukazem na toho druhého se pak např. prohlásí, že němečtí ovčáci mají nespolehlivou povahu.