no, právě mě je divný, když děti bydlí pořád s rodiči, a pak až najednou s novým partnerem/manželem. Ani chvíli sami na tom intru, koleji, podnájmu, ubytovně..... prostě někde sami za sebe. Plus nemluvím o mém názoru na tom, že mladý nezadaný člověk by měl vyrazit "do světa" aby se mrknul, jestli tam za plotem není náááhodou tráva zelenější, trochu se poučil a zjistil co mu je doma drahé (a nebo taky není, i to je možnost).
Takže jestli se zakladatelka vrtla zpod maminčiných křídel rovnou pod čepec a teď se po měsíci diví, že ji maminka automaticky nepokládá za "dospělou"..... zdá se mi to zvláštní. To před svatbou s manželem vůbec nebydlela? To jí maminka určovala pravidla celého jejího žití i při společné domácnosti a zakladatelce to nevadilo? A zakladatelce je kolik? No prostě razancí bych to neřešila, spíš postupným otupováním hran, získáváním samostatnosti a hlavně nevyslepičit každý prd hned mamince, to myslím v dobrém - já taky byla naučená, že moje rozhodnutí musí schvalovat rodiče, a jaká byla úleva když jsem si uvědomila, že opravdu NEMUSÍ, že jim mohu věci jen OZNAMOVAT a ne se jich ptát na DOVOLENÍ......
Trvalo to pár let (tak počítám 7 let od 18 do 25, od 20 jsem s rodiči nebydlela), ale když jsem se v těch 25 vdávala, cítila jsem se už docela samostatná (z hlediska rodičovského dohledu).