Já si taky myslím,že pokud i zdravému dítěti slíbíš hračku a pak mu ji nedáš,bude scéna.
Pokud je doma zlatíčko,můžeš být ještě relativně spokojená.Kdybys viděla,co dělala moje malá venku i doma ve 4 letech (AS+ADHD).
Teď má 9 a taky pořád řešíme soc.chování.Někdy je to v pohodě,někdy příjdu domů vytřesená jak ratlík.
Má to spojené ještě s psychikou...samé myšlenkové pochody,úzkost.
Člověk musí uklidňovat,utěšovat,vysvětlovat..a na veřejnosti,když si něco umane,nehnu s ní.
Jdeme třeba do dětského koutku a tam si oblíbí holčičku,pěkně si spolu hrají a pak mě začne přesvědčovat,že půjdeme k nim domů si pohrát.Potom řve na celou venkovní zahrádku,že jdeme k nim a nehnu s ní.Jdeme na další akci,tam si veme plyšáka a nikomu ho nepůjčí.Plno dětí se urazí,nechápou,proč je taková.
Nebo chce kamarádku,tak se na některou pověsí a pořád za ní chodí-až je to té holce nepříjemné.Nebo začne vyhazovat někoho z houpačky a já dostanu sprda od otce toho děcka,jak to mám dceru vychovanou.Když jdeme do kroužku,jde čůrat 15krát než odejdeme a málem to nestihneme.
Je to nahoru-dolů.Někdy je venku úplně "normální" někdy se chová jak malé děcko.
Radu nemám,snad se s tím jen smířit.Říkám si,že spousta maminek je na tom podstatně hůř,které mají ležáky a děti mentálně postižené ..
Prostě tak to je a musíme se s tím smířit.
Jsou to přece naše zlatíčka