Maugha - stejně se to musí omílat pořád dokola. Nesmí se na to zapomínat.
A musí se to přibližovat na skutečných příbězích - mimo jiné.

Mám vyzkoušeno na dětech - od 6. do 9. třídy i na svých kamarádech a známých.

Pokud napíšeš, že komunisti u nás zavraždili a umučili XY lidí, je to v dnešní době většině lidí šumák. Je to pro ně totéž jako počet padlých v napoleonských válkách, jako počet lidí umučených nacisty, jako počet obětí odsunů, ať už na začátku nebo na konci války.

Ale pokud se lidé projdou krajem ztracených vesnic, kde lze stále najít zbytky nádobí, základy budov, sklepy, kostry zvířat, která tam po odsunu nechali ti nagažovaní SCHVÁLNĚ pojít hlady a žízní...
Když si vyzkouší, jak se prchalo přes kopečka na Šumavě, i když je to v létě a za bílého dne...
Když slyší pamětníka koncentráku a kdysi dětí, které přišly o rodiče...
Když máš z mládí vzpomínku, jak jsi ošetřovala bývalé politické vězně v uranových dolech (pracovala jsem na plicní onkologii), a poslouchalas, co Ti vyprávěli...

Když se z těch anonymních mas a davů zavražděných a umučených lidí vyčlení jednotlivci, kteří mají jména, minulost, rodiny, zájmy, koníčky, svou práci nebo svůj 300 let starý statek na konkrétním místě, kde bydlely v chlívkách krávy s konkrétními jmény, okolo běhal nějaký Alík nebo Rex, myši lovila Mitzi nebo obyčejná Mourka...

Když vyčleníš kdysi mladé kluky a holky, kteří byli totálně nasazeni a přežili (nebo nepřežili) bombardování...

Je třeba být konkrétní.

Stejně tak je třeba neustále opakovat, že komunistická strana se nijak zásadně nezměnila, stanovy a říd nezměnila, stále hlásá třídní boj, nikdy se od činů minulosti nedistancovala...zkrátka je to pořád totéž, což lidi taky nevidí a nevědí.
A ke všemu, jak je kvůli sametovosti nikdo nezakázal, nesebral majetek, nerozprášil vedení..., jsou stále stejně silní a sílí čím dál víc...