Monty, tohle chápu, protože já to mívala dost podobně. A srovnala jsem se s tím až dlouho po dvacítce, že nemusím být ve všem (nebo v tom, co mi přjde důležitý/zajímavý) nejlepší a že jsem i přesto hodnotnej jedinec. Myslím si, že to bylo nějak pochytaný od mýho otce, to je takovej typ "člověk nesmí udělat chybu a pokud by ji udělal, nesmí o ní mluvit".. bylo fakt těžký se toho zbavit, ale ta úleva potom byla nepopsatelná. Akorát nedokážu poradit, jak přesně toho docílit u dítěte.. u mě nepomáhalo nic, pokud o tom někdo mluvil nebo mi radil, automaticky byl pro mě v tý "nižší" kategorii, do který jsem nechtěla patřit..