Já svého muže velmi miluji, nikdy bych nechtěla být bez něj, nikdy jsem ho nepodvedla, ale přesto se mi několikrát stalo, že jsem k tomu měla velkou chuť. Pocitově se ho to v tu chvíli vůbec netýkalo,milovala jsem stále jen jeho, ale prostě se mnou začaly třískat hormony a v kombinaci s náročnějším obdobím doma a empatickým objektem... Prostě chuť vypnout mozek a ulítnout do čiré blázniviny. Bohu díky, že jsem to vždycky ustála. Tvému muži se mohlo stát to samé, jen to neustál. Pokud jsi mu dokázala odpustit a on to myslí poctivě, čas to zahojí. Ale asi ne bez jizvy...