Možná si to s odstupem času idealizuju, ale já jsem německou dogu měla a strašně moc a s láskou na ní vzpomínám.

Původně jsme o psovi vůbec neuvažovali. Naši chodili do práce, já ještě studovala a sestra pracovala od nevidím do nevidím. Ale pak se nějak stalo, že ho sestra přinesla domů s tím, že na pár dní... Po vyřízení formalit pak už u nás zůstal (a sestra se do roka vdala a odešla).

Na nějaké složité sžívání si nepamatuju. Byl to vysněnej pes o kterém jsem myslela, že ho nikdy nedostanu a ráda jsem mu věnovala svůj čas. Je pravda, že byl svéhlavý, ale poslouchat se naučil. Kromě štěněcích telecích měsíců nic nezničil. Bydleli jsme v paneláku a veterinář mi řekl, že to vůbec nevadí, že určitě máme byt větší, než psí kotec, které mají v chovných stanicích. Od malička jsme chodili na dlouhé procházky. Za domem jsme měli už jen pole a pak přistávací plochu letiště, takže se volně vyběhal opravdu do sytosti. Myslím, že jsem nepoznala mazlivějšího psa. Moje babička má yorkshira, tchýně pak pudla a (obě mi jistě prominou) pitomější psy jsem taky nepoznala. Já je neházím do jednoho pytle, jen prostě myslím, že záleží na výchově a na čase, kolik jim ho (hlavně na začátku) dáme.

Náš Body (tak se jmenoval) byl PAN pes. Maso jsme kupovali v nuceném výseku a vyřili ho v prádelním hrnci. Nikdo mi nevymluví, že díky této stravě se dožil požehnaného věku - bez dvou měsíců 11 let. Do konce svého života byl zdravý. Nikdy nemarodil. Poslední rok ho zřejmě pobolívaly klouby zadních nohou - občas kulhal. Na to jsme mu, na radu veterináře, dávali ibalgin, což zázračně zabíralo. Odešel klidně, naprosto znenadání, ve spánku. Oplakávali jsme ho dlouho. Jak jsem psala, psa naši neplánovali, tak jsme si ani dalšího nepořizovali. Ale shodli jsme se, že lepšího psa bychom už stejně nenašli

To byl on: