Ahoj, tj smutné čtení. Přijde mi, že máte přehozené role: tys byla asi hrozně brzy dospělá (a jakoby stále chceš dosáhnout té dětské pozornosti a ocenění, nedostalas dost v dětství toho, co ti jakoby právem patřilo-ale ona je nemocná, je asi hodně poznamenaná chlastem, labilní, nevyrovnaná) a máma se chová jako dítě. Dobrej psycholog je asi dobrý nápad. Myslím, že asi jediná možnost je naučit se brát to tak, jak tj....nehledej u mámy ocenění, ona toho není schopna. Sama nemá dost, aby mohla dávat dál. Ale je to určitě těžké, to dítě v tobě chce své, nedostalo, co mu patřilo.


Už jsem to kdysi psala monty, mně v něčem podobném pomohly rodinné konstalace, můj otec je asi podobný kalibr jako tvá máma. Ale já moc nevěřím na psychology, chtela jsem to řešit hlouběji.