Kiko, je to těžké a docela Ti rozumím jak Ti je. Mám něco obdobného s otcem, je to na dlouhé vypisování, ale také neguje veškeré snahy o sblížení, dělá různé levárny a podrazy, je neupřímný, prostě je toho moc. Taky vím, že je to špatně, ale člověk má pořád takové nějaké výčitky svědomí, že není dost dobrý, že není dobré dítě (jako otec v dětsví fungoval docela dobře), že bych se měla víc snažit. Tak se snažím a bum, další ťafka... Mě pomáhá to, že jsem se na něho začala dívat realisticky, prostě už nemám růžové brýle a dokážu si říct, ano, udělal to a to blbě, tady se třeba snažil a šlo to. Ale iluze už nemám. Udělám to, co se ode mne očekává, tedy oslavy narozenin, dárky k Vánocům, svátku, občas zavolám, ale nesnažím se přetrhnout za každou cenu, protože vím, ře stejně nic neocení. Je to taková rovnice - A je špatně, B je ještě horší a C neexistuje. City k němu už jsem ztratila, i když, jak jsem psala na začátku, není to tak jednoduché a pořád tam na mě NĚCO bliká, jseš špatná dcera... Vím, že nejsem! A nejseš ani Ty. Radím Ti, splň si to, co je taková slušná povinnost, tedy dárky na Vánoce, narozeniny, na jaře třeba kytičku, občas zavolej, navrhni třeba společný oběd nebo návštěvu kavárny. Ano, asi tě máti v 90% případů pošle do háje, ale musíš si říct, udělala jsem co jsem mohla, víc už to nejde. Máš vlastní fungující rodinu, tak se snaž, ať se to neprojevuje u vás doma, byla by škoda o to přijít. Za matku nemůžeš a pokud se budeš chovat slušně, svědomí můžeš mít čisté! Hodně sil!!!