Buchli,

měla jsem naprosto stejné pocity při třetím porodu. První byl brnkačka a dala bych si to znova klidně hned po té co mi dali napít. Druhý byl šííííílený. Nepředstavitelná bolest,nebo jsem to prostě nějak huř snášela, chtéla jsem umřít, hysterčila jsem, odmítala spolupracovat. Neměla jsem tam manžela a asi jsem se hodně i nechala unést informacemi od zkušených kamarádek, že druhý porod je pohoda.

Třetí dítě bylo plánované a moc jsem se na něj těšila, jenže hned v prvním trimestu mě začaly šílené sny o porodu, bála jsem se jít spát, pořád jsem na to myslela, bála jsem se.

Pomohlo mi si o tom promluvit bez ostychu, říci nahlas co se mi zdá, čeho se bojím, zvažovala jsem hodně i psychologa. Byla jsem z toho úplně mimo. Myslím, že zlom fakt nastal, když jsem to co jsem vídala ve snech a jaký byl druhý porod pověděla bez zástěrek kamarádce. Ustaly sny a začala jsem si věřit, že je to stav mysli, že to dět´átko jsme opravdu hodně chtěli (2 krát jsem před tím potratila, před klukama se nám to nikdy nestalo), že tím negativním smýšlením ovlivňuji i to dítko.

...no, měla jsem překotný porod a bylo to tak rychlý, prý jsem asi tou bolestí teda omdlela protože si jen pamatuji jak manžel vlet´el na sál a jeho ruku jak mi dával masku, jinak nic. Ale na sál jsem šla odhodlaně a rozhodnutá dbát pokynu personálu a pozitivní ve svých myšlenkách, myslející stále na ten fakt, že mě čeká ta krásná odměna a že ta bolest stojí za to, že je to prostě jen velice krátký úsek co musím prožít něco nepříjemného, ale pak mě čeká prostě ta radost z miminka, první úsměv, kojení a celkově ta jedinečná blízkost s někým, nový človíček co se bude těšit z každého mámina pohledu a pohlazení...