Nečetla jsem všechny odpovědi, ale poskytnu svůj pohled na věc. Svou zkušenost.
Tři roky jsem udržovala vztah s mužem, ženatým. Tvrdil mi to co píšeš ty, že jeho manželství je vyhořelé a že se svou ženou nespí. Sliboval společnou budoucnost, společné bydlení a vztah. Vždy mi dal naději a termín, do kdy vše vyřeší. Věřila jsem, naivně. Pokaždé když se termín blížil, tak ho jaksi oddálil. Pomalu jsem ztrácela naději a přestala mu věřit, ačkoliv jsem ho stále milovala. Uvnitř mě dřímal pocit, že žiji jen ve lži a vlastní vinou. Pak jsem mu jednou přišla na lež, naštvala se a udělala něco, čeho nikdy nepřestanu litovat. Vše se obrátilo proti mě a nakonec i on sám. Zůstala jsem sama se svým smutkem, obelhaná a zraněná. Vrátil se, ale stále se schovával, neviděla jsem v tom vůbec žádnou budoucnost. Tak to běželo asi rok a bez výsledku. Jen hádky a žárlivé scény. Ničilo nás to oba. Proto jsem se rozhodla jít dál a nechat mu čas, aby se rozmyslel co dál. Nic neudělal a proto jsem se pokusila dát šanci jinému vztahu, který by znamenal budoucnost. Bohužel jsem nedokázala zapomenout a vztah ztroskotal a mě se ulevilo. Jsem teď sama a on se svou manželkou vyráží do společnosti. Trápí mě to, přese všechno co se stalo na něj stále nemohu zapomenout. Ale vypadá to, že je vše už pryč.
Ty jsi ženatý, nesuď jí. Člověk hledá životní jistoty a ženatý muž pro svobodnou ženu není žádnou jistotou, ani oporou.