Nemyslim si, že to jde nějak překonat, je to dva roky co táta spáchal sebevraždu,je mi 18 a mé sestře 16... zrovna v těchto dnech má táta narozeniny a je to neuvěřitelná bolest, že už tu neni... máma mu doted neodpustila a ani jednou za ty 2 roky mu nebyla u hrobu ... se segrou tam jezdíme snad každý měsíc a brečíme... nejhorší to je,když taa jedem o vánocích,nebo našich nebo jeho narozeninách ... pořád doufáme,že se otevřou dveře,vejde a řekne,že to byl jen blbej vtip ... ta myšlenka,že nás už neprovede na našem maturitnim plese,že nikdy nepozná našeho přítele, že nás nepovede k oltáři, nebo že neuvidí naše děti... pořád tomu nejde uvěřit,že to udělal a že už tu prostě neni a nebude ...