Agatho,

po svatbě nežehrá na to, že ztratila syna (nebo dceru), ale naopak raduje se z toho, že dceru (syna) získala...

Moje extchýně je hodná, milá, vstřícná - to vše v míře větší než je běžné; a taky mimoň, v míře větší než je běžné. A kdyby mi dala prostor dýchat a nejednala se mnou jako se získanou dcerou, nechala vztahu prostor rozvinout se do pozice dvou dospělých žen, byla bych ji měla o dva řády raději mnohem dřív.
Nikdy jsme neměly konflikty (ona před nimi uhýbá, snaží se číst myšlenky druhému, aby mu vyhověla - mně by vyhovovalo, kdyby se nesnažila a řekla mi, oč stojí ona, abych se o to čtení myšlenek nemusela pokoušet já, poněvadž jsem na to neschopná a daleko lépe reaguju, když mi lidi normálně řeknou, co vlastně chtějí; já jsem vcelku kliďas a snadno pouštím věci za hlavu - taky se dá říct, že mám příliš mnoho věcí na háku). Vždycky jsem ji měla ráda. Ale vždycky mi s ní bylo tak nějak tísnivě.

Kupodivu to pominulo ve chvíli, kdy jsem se rozvedla a ona mě přesunula ze škatulky "získaná dcera" do krabičky "matka mých vnoučat"; najednou se mi líp dýchá v její společnosti.