Ahoj,

Když někde slyším nebo čtu, že „děti máme na týden u tety/strejdy“, „malý jde s tetou do kina/jede na výlet atd.“, tak jenom tiše závidím, jak ve druhých rodinách je naprosto bezproblémově vyřešený kontakt se švagry/švagrovými, jejich dětmi atd.

U nás je to stejné jako popisuješ ty – vztahy nic moc, lépe řečeno úplně na nule. Asi to prostě v každé rodině nefunguje úplně ideálně a nic se s tím dělat nemá – toť moje zkušenost.

Když se narodil můj starší syn (teď je mu 13), tak můj brácha (čili jeho strejda) k němu v podstatě nezískal vůbec žádný vztah. Nejezdil za námi, nezajímal se o něho ani o nás, ani o to, co děláme, jak trávíme čas. Nikdy ho nenapadlo, že by ho vzal třeba na výlet atd. O vztahu s mým manželem čili jeho švagrem ani nemá cenu mluvit – vůbec si nesedli, každý je z jiného těsta, halt smůla.

Brácha se ženil 10 let po mě – čili v době, kdy mému staršímu synovi bylo už 6 let. Pak se mi narodil ještě druhý syn, ale naprosto to stejné – žádný zájem, ani v této době, kdy už byl sám ženatý.

Teď už sám má dvě malé holky, čili by se řeklo, že fajn, už má sám děti, budou kontakty lepší – a opět nejsou. Stále na bodu nula.

Hrozně jsem se těšila, až budu sama tetou, že budu za jeho dětmi často jezdit, aby věděly, že mají taky nějakou „tetu“, ale bohužel nic se nekonalo. Nerozumím si s jeho manželkou, takže nemá cenu se vůbec setkávat.

Nezměnilo se ani nic po smrti naší maminky – to jsem si bláhově myslela, že se vztahy urovnají a opět – nic.

Myslím si osobně, že pokud se ty vztahy „nezachytí“ hned na počátku – čili po svatbě, tak už se s tím nic dělat nedá, ani po narození dětí ne. Pokud si taky nesednou partneři těch sourozenců (jako v mém případě si absolutně nesedl můj brácha s mým manželem a podobně si já nesednu s bráchovou manželkou), tak se s tím nic dělat nedá, opravdu ne. Já jsem vdaná 16 let a za celou dobu se brácha ani nesnažil o nějaký bližší kontakt s mým manželem, potažmo mými syny. Máme každý svou rodinu a staráme se výlučně o svoje, o druhého ne.