Evo, z toho si nic nedělej, já mám taky jedno dítě, už docela velký a další na 90% nebude. V koutku duše bych chtěla, ale taky chci už trochu začít žít. Konečně mít slušně placenou práci, udělat si v sobotu nějaký výlet, vyřešit bydlení. Po md jsem pracovala po brigádách, studovala, řešila školku, manželovi zaměstnavatel neplatil, pak byl bez práce, já měla práci půl roku... Pořád žijeme z ruky do huby a už mě to nebaví. Kdo nezažije, tak nepochopí, jak ponižující je přesvědčovat na pohovorech, že mám vyřešené děti, a pak stejně nic, jak unavující je vydělávat jenom na jídlo, nemoct si ani udělat výlet do Prahy, zajet si zalyžovat, rezervy už všechny došly... Dá se nějakou dobu žít skromně, ale když to trvá několik let, je to strašně frustrující a unavující. Teď už je syn relativně velký a já už se strašně těším na to, že už můžu konečně začít vydělávat, že bychom si mohli časem koupit lepší bydlení, že si budeme moci udělat nějakou finanční rezervu a moci klidně spát.
Druhý kolo bych si fakt nedala. A nemám omluvenku ve formě špatných sourozeneckých vztahů, se sestrou si rozumím, ale už chci žít trochu jinak, volněji.