Limai, napadla mě jedna věc, protože mám 6 letou dcerou, která je taky salámista. Už to dost narušilo náš vzájemný vztah, protože jí celou dobu jejího života takzvaně kopu před sebou. Nechce se učit žádné nové věci, chce dělat jen blbiny, co jí baví. Všechno šlo vždycky spíš po zlém, hlavně po zlém formou mého rozčilování.
Po zlém není myšleno dát jí na zadek, protože i to se míjelo účinkem.

Časem mi začalo i připadat, že mě snad schválně vytáčí a provokuje. Když se na některý její exces soustředím, tím víc ho opakuje. Někdy pomohlo si přestat dané věci všímat a spravila se sama od sebe.

Některé děti jsou, když to napíšu drsně, spíš životní zkouška a zkouška nervů rodiče, než potěcha.

Možná tě dcera taky provokuje, možná je i rozmazlená, možná na ten servis od tebe byla zvyklá a vynucuje si ho, aby byla pořád středem pozornosti. Chtělo to utínat už dřív.

U nás je to taky těžké, nemám oporu v manželovi, ten jí spíš to posluhu dělá, já naopak jsem toho názoru, že dítě, které by mělo za chvíli jít do školy by se mělo čím dál víc osamostatňovat.
Když někdy čtu, jak si některé děti jdou, samy umyjou jablko, namažou rohlík a pomalu ještě pomůžou s nějakou domácí prací /není myšleno úklid pokoje/, tak je mi někdy do breku.
U nás si ten pokoj tedy uklízí sama, ale soustavné ponechávání zbytků jídel, kelímků od jogurtu v pokoji, papírů od bonbonů - tedy nutnost jí neustále buzerovat a upomínat.
Už mě to prostě vzmáhá a mám pocit, že lepší to už ani nebude, že abych docílila lepšího stavu, budu si muset úplně zničit nervy a pořád se rozčilovat.