Limai, nečtu diskuzi, ale mám doma něco podobného, tak nejsi sama. Mám syna(8 let).
Zmasírovaná moderními trendy, že dítěti je třeba se maximálně věnovat, tak jsme se mu s manželem od malička maximálně věnovali. Byla jsem na rd 4 roky, nepracovala, nestudovala, v každý volný chvíli si s ním hrála. A on byl spokojený. Dlouho jsme nemohli ani na návštěvu jít, protože nesnesl, když se mu nikdo nevěnoval, každá návštěva probíhala tak, že se tancovalo kolem Cipíska. Dneska už je to lepší v tom smyslu, že je schopen pochopit, že se neskáče do řeči a že i máma s tátou potřebují kamarády, ale tohle trvalo tak do jeho 6 let. Dodnes to zůstalo tak, že my jako rodiče jsme pro něj proto, abychom mu dělali zábavu. Kamarády tady moc nemá,furt skuhrá, že se nudí a mámo, ty mě zabav. Cítím, že tady jsme udělali něco špatně, že tohle prostě není normální. Je rozdíl "věnovat se dětem" a "věnovat se dětem". My vymyslíme na sobotu výlet, pojedeme na kolech, když chce, kdykoli si může se mnou povídat, ale přece nemůže chtít, abych mu neustále vymýšlela, co má doma dělat, když už má hotový úkoly, už mě to fakt nebaví.