Hanko musím se smát... otec mého syna je totiž taky celá moje matka :-D. Akorát tedy rozdíl u nás je v tom, že on v mém a synově životě tak nějak vůbec nefiguruje, takže jsem na tu výchovu sama úplně, tudíž něco jako mámatáta dohromady, což je taky záhul, zase jinak, než to máš ty. Nicméně, synek má v sobě taky z něj a ze své babičky vrchovatě naložené to "těžké dědictví", rysy, které mu velmi komplikují život... nebo spíš momentálně víc ho komplikují mně, než jemu, on si to ještě ani pořádně neuvědomuje, ale až se mi začne vzdalovat, až se začne osamostatňovat, třeba už jen tím, že půjde do školy, asi to pociťovat začne.
Tvoje dcera taky půjde v září do první?
Já tě asi hodně chápu, i jak jsi v jiném příspěvku psala, že někdy to dítě fakt není pro radost, ale je to velké vypětí... já jsem tyhle pocity mívala naopak když byl menší a bylo to leckdy fakt šílený, nevěděla jsem si rady, on byl nesmírně náročný, já kolikrát brečela zoufalstvím, co a jak že s ním mám dělat, aby to k něčemu bylo... u nás se to tedy s věkem lepší, i když dřina to je pořád.
Musím už končit, brzo vstávám. Mám pod nickem mail, kdyby se ti chtělo, tak napiš, můžeme to probrat soukromě po mailu. Já tu v diskusích nerada píšu příliš osobní věci.