Foxy, jsi hodná, možná se ozvu na ten mail.

Až na tu přítomnost a nepřítomnost biologického otce máme hodně podobné dítě. U nás byl taky vždycky se vším problém - mimino byla celkem dobré, to bylo ještě nejlepší období, ale v batolecím věku to začlo. Problém se vším - od nočníku, přes učení novým věcem, neuvěřitelně těžké zabíhání ve školce. Někdy v té době mi s konečnou platností docvaklo, že s její povahou to bude masakr a že to už není asi jen obdobím vzdoru. Věkem se taky leccos zlepšilo, ale já už jsem prostě vyšťavená, už nějak nevidím lepší budoucnost, spíš se hrozím začátku školy, puberty.
Hlavně tedy na ní nic moc neplatí, dodneška jsem nenašla jiný systém než soustavná buzerace a dozor, ona totiž není ten typ, co jsem byla já, že ho motivuje pochvala. Ona se sice cítí chvilkově polichocená, ale dlouhodý vliv to na ní nemá. A dřív to nemělo vliv vůbec.
Není jí prostě jak namotivovat, jí ani nedojme vyčerpání.
Když to takhle píšu, tak to vyznívá, že má kompetně strašnou povahu, ale to nemá. Jenže je typ, kterého by člověk vedle sebe viděl jako už hotového člověka, který si sám ručí za své chyby a zodpovídá za svůj život. Co si udělá, to má, co si neudělá, nebo pokazí, to si taky sám odnese. Mít někoho takového bez ctižádosti a motivace k vychování je peklo, protože není, jak ho postrčit. Přitom třeba paměť má neuvěřitelnou, ale nemá žádnou ctižádost, aby chtěla sama kupředu.

Otec dítěte - ve skutečnosti nejsem si jistá, jestli jsem na tom o tolik líp než ty. I když po technické stránce nesporně asi ano, ale víceméně dceru po psychické stránce táhnu já, za její vývoj se cítím odpovědná taky jen já, on čeká, co se tak nějak urodí, zaúkolovat se taky nedá, protože má povahu stejnou jako dcera - salámista, ono to nějak vyhnije, ona se to sama naučí, přestože tomu nic nenasvědčuje, ale já se prostě nervovat nebudu. A když se nervuju já, jak jsem ještě ta špatná já.
To bylo kdysi řečí, jak bude dítě všechno učit a jak se na to těší. Nakonec mu stejně jako mě došel drajv a už se učit ani nesnaží, kašle na to. Vesměs je rád, že holka se umí najíst, obléct a podobné věci a třeba přípravu na školu neřeší. A nevěřím, že bude řešit úkoly, až v té škole bude.
Ani ho nemůžu donutit- musím se smát - náznak toho, že by byl tzv. nucen, někdo mu to dal úkolem, nesnáší stejně jako dcera - nemůžu ho donutit, aby převzal třeba alespoň naučit jí jezdit na kole bez balančních koleček, když už ostatní dělat nechce.
On prostě vzal zavděk stavem, že je jakžtakž samoobslužná a tím pro něj učení a výchova skončily.
Dmeska je mi jasné, že tu chybu jsem udělala už při výběru partnera, jenže některé věci jsem prostě nemohla vědět, dokud natvrdo nenastaly. Ale to, že se staví na zadní při každém náznaku - "ty mi nic nebudeš říkat, dirigovat, přikazovat" to má přesně po něm. Dobrovolně udělá leccos, jak má pocit, že něco musí, konečná.

Tak zatím dobrou, foxyno. Dík, že jsem mohla prohodit pár slov s někým, kdo něco takového zná na vlastní kůži.