Jano a zrovna moje máma je moje achillova pata. Tedy mého dětství. Co mohla, to zvorala, přitom já jsem byla v porovnání s dcerou spíš snaživé dítě. Asi i tím, že jsem nebyla doma středem vesmíru, tak jsem se snažila získat uznání jinak. Neúspěšně. I výborný prospěch ve škole se tak nějak očekával, ale nějaké salvy nadšení, jak jsem výborná, že mám vyznamenání se nekonaly.
Zřejmě to ale bylo ve mě, já vždycky toužila po uznání.

Zřejmě proto jsem ho nikdy moc nedostala. A partnera jsem si našla taky takového, někdy mám pocit, že se bojí, abych ho nějak nepřerostla. Je si vědom, že co se týká IQ nebo studijních schopností, jsem daleko lepší než on. On není rozhodně hloupý, ale já jsem o level výš. To neříkám jako vychloubání.

Vlastně když nad tím tak uvažuji, moje matka měla spoustu skrytých mindráků a partner je má taky, jen to umí maskovat za suverenitou a nepřipustí, že si v něčem nevěří. Taky ve svém dospělém životě razantním změnám moc podrobován nebyl, nebyl ani nucený se nikomu moc přizpůsobovat, nebo měnit razantně styl života nebo odbornost. To se pak totiž často ukáže, co v člověku je. Takhle může přehrávat suveréna.