Já jsem s běháním sotva začínala před prvním těhotenstvím - hned na začátku ale přišlo špinění, a to i při pomalé procházce se psem, pak i docela masivní krvácení. V druhém trimestru se to jaksi srovnalo, chodila jsem plavat, což byl můj sport číslo jedna a prostě to umím dobře a bez námahy. Plavala jsem i v den, kdy mi začal porod. A procházky se psem, mnohakilometrové. Jednou za bouřky se pes rozběhl, tak jsem zjistila, že to jde, ale nevím, jestli to bylo dobře, za tři dny jsem předčasně porodila.
Potom jsem především chodila, v létě plavala (kočár zaparkovaný u bazénu a po každých 400 metrech kontrola), běh šel hůře, neměla jsem to prostě v nohách, povolené pánevní dno a tak. Jak mimi rostlo, bylo obtížnější nějaké aktivity provozovat.
Druhé těhotenství nastalo nečekaně ještě za plného kojení, skončila jsem ve 20. týdnu na udržení, ležící ve špitále, takže jediným sportem byla až do předčasného těhotenství cesta do jídelny. A to jsem přijela na tu kontrolu ve 20. týdnu ke svému gynekologovi do sousedního města na kole, a on mi říká: tak na to kolo už nesedej...
Takže nějaký sport nastal zase až kolem pátého měsíce druhého miminka - a byla to bitva s manželem o urvaný volný čas. Pak mi pomohl cyklovozík, jak děti rostou, jde vše zorganizovat čím dál líp.