kudlo, já mám totiž trénink, tento typ komunikace zabírá na moje puboše:
já: prosím, udělej to a to
on: ty jsi hrozná, proč to po mě chceš, nikdo ze spolužáků nemusí,....
já: ano, jsem hrozná, chápu, že jsem nejhorší matka ze všech matek tvých spolužáků, ale jestli chceš,....., tak nejdřív budeš muset udělat to a to. potom si můžeš najít jinou lepší matku.
po takovém rozhovoru dříve následovalo naštvané ticho nebo gesto (které jsem většinou "neviděla") dnes (asi po3-4 letech tohoto přístupu) to většinou zakončíme tím, že se zasmějeme a chlapec v dohledné době udělá to a to