Piggi, já osobně bych šla na vyšetření ještě jednou a možná i k jinému lékaři, pokud bych měla pochybnosti o jeho přístupu, podle mne to bylo stresem u malé - nevěděla pořádně, co ji bude čekat a tak zmatkovala a byla vyplašená.
Předpokládám, že napodruhé už by to dala.

ad 1) Jinak - se synkem jsme v předškolním věku prolezli díky migrénám a nemocné ledvině kde co - i oční samozřejmě a v pohodě - on ale všeobecně téměř všechna vyšetření - i ta invazivní - snáší skvěle , od malička jsem se snažila, aby neměl strach z doktorů a spíš to hrála tak, že se má, že bych to chtěla (třeba EKG, EEG atp.) taky a že mu závidím a on byl pyšný, že je/má něco extra... a že já mám smůlu, protože tohle já mít nemůžu - na něj tohle hodně fungovalo. Vždycky jsem se mu snažila vysvětlit, co mu budou dělat a jak to bude probíhat, takže byl +- připravený. Taky jsem všechna vyšetření svoje, u kterých mohl být, absolvovala s ním - třeba už to zmiňované oční, braní krve, očkování, zubař, aby věděl, že je to normální a není třeba kvůli tomu vyvádět. Já sama se doktorů vůbec nebojím, takže jsem na něj ani nic nepřenášela od sebe. Narozdíl od manžela, který je před každým vyšetřením (a je jedno, kdo z nás na něj jde), vyklepaný a tváří se jako, když jde na pohřeb...Došlo to jednu dobu až tak daleko, že synek s ním odmítal na jakékoli vyšetření chodit a nechtěl ani, aby nás mm doprovázel k nemocnici, nedej bože, aby s námi čekal v čekárně...

ad 2) to už ti tady bylo napsáno - já viděla dětičky s brýlema v kočárku, takže jde spíš asi o toho kterého lékaře a vybavení, které má k dispozici