Přesně tak. My taky byli zvyklí s bráchou všechno zvládat a hodilo se mi to pro život. I švagrová si pochvalovala jak je brácha naučený.
A člověk to dělá s rozumem. Když toho mají moc ve škole, tak jim doma slevím, ale zase té práce co dělají nemají tolik. A když se zapojí všichni tak se můžeme společně zabavit. Jít na hory, na výlet na koupák...
A moje zkušenost je taková, že nejstarší- postižený měl velké problémy s chováním a otřesnýma tikama. Opravdu to bylo dva roky šílené. Přesto po domluvě s jeho asistentkou a i dr. jsem vždy trvala alespoň na dodržení min. povinností přes které vlak nejel. Te´d je na tom o poznání lépe. Povinnosti doma si plní nejlíp a bez keců, kolikrát se i sám nabídne s pomocí a sám mi řekl, že to, že něco musel, i když vyváděl ho drželo při životě. Věděl, že někde něco musí a aspoň na čas měl zaměstnanou mysl a tělo. A ač je mimoň, tak vím, že se o sebe v budoucnu bude umět postarat. Já mám tendenci děti ochraňovat a ulevovat jim, ale kam by to vedlo? Já si vždy myslela, že ho budu muset celý život vodit za ručičku, ale díky tomu, že jsem to nedělala a trvala na pomoci doma, tak dnes umí spoustu věcí a já už se o něj tolik nebojím.