To je mi jasný. V lednu jsem myslela, že se zhroutím. Po 6 letech v práci a tohle všechno k tomu. No byl to masakr, ale přežila jsem to. Teď už tak nějak jedu, ale není to ono. Prostě děti mě potřebují, já je taky dlouhodobě se to nedá zvládat. Min. 3x týdně si představuji, že nějakýmu klientovi oznámím ať jde někam a že já tam končím. Mám pocit, že se sesypu. A navíc období kdy s manželem spolu jsme a nejsme. Zatím se prý nemůže odstěhovat (popradě já ho ani nevyhazuji už kvůli dětem a i mě a radši neřeším co bude za pár měsíců). Chová se ke mě jakoby se nic nestalo, v podstatě je to bez problémů kromě toho, že občas jede pracovně a tam je kdosi kdo za tím celým stojí, i když dle něj nikdo takový není a ani není důvodem rozchodu. A k tomu všemu se mnou dál spal a teď už sice spolu nespíme, ale on by klidně rád v tom pokračoval. Vše funguje jako dřív. A já mám pocit, že se z toho jednou složím :-( . Ale nemůžu, jsou tu děti, potřebují mě. Starší to vnímá, i když se nehádáme, chováme se k sobě normálně skoro jako vždy, ale vnímá to :-( .