děti si kamarády vybírají opravdu zvláštně. Moje starší dcera prohlašovala za svoji nejlepší kamarádku holku, která jí normálně šikanovala, ubližovala jí, úplně ji obdivovala a běda, když jsem si dovolila něco říct. Sama ale občas brečela, že jí bije (moje dcera je vysoká a statná, to děvčátko bylo o hlavu menší drobeček s nevinným výrazem). Šla jsem to dokonce řešit do školy (byly tehdy ve 2. třídě), učitelka před náma holky konfrontovala a ta druhá se k tomu i přiznala. Ale byla to taková ta třídní princezna, takže učitelka víceméně poslala do háje mě (doteď si vyčítám, že jsem šla). Doma jsem řekla, že ještě jednou uslyším, že se dcery dotkla, jdu okamžitě za ředitelkou a budu řešit i přístup třídní učitelky (které jsme se naštěstí už zbavili, šla do důchodu) ... no a jak to dopadlo, pořád jsou nejlepší kamarádky a řekla bych, že teď už je to takový zdravý vztah (hlídám si to). A že můj názor na tu holku už se nezmění, to je asi jasné, jenže kamarády si člověk volí sám, takže to nechávám být.
Co bych ale ve vašem případě nenechala být je ten kůň. Jak to napsal někdo výš, raději bych se ho potají zbavila sama, než ho nechat někomu, komu nepatří. Postavila bych se za dceru a řešila to s učitelkou, případně rodiči.