Nedávno byl můj chlap pozván na svatbu. O mě ani půl slova. Je to jeho kamarád. Já mu říkala, ať jde, s tím jeho kamarádem jsme se neustále přeli - ale nebyla to nenávist. Jasně jsem říkala doma - jdi sám. On mi řekl - bez tebe nejdu. Před týdnem přijeli budoucí manželé, setrvali na kávu, předali úžasné koláčky. Pozvání ke svatebnímu stolu je pro oba. Moc mě to potěšilo, ač to bude stát peníze. Ale těšíme se.
Máme s mojí jedinou kamarádkou 1x měsíčně u nás doma náš den - naše pondělí. Čím míň tam ty chlapy chceme mít, tím víc se na nás lepí. Proč?
Za mým chlapem pravidelně dojíždí kámoš, navařím, nachystám, ale prosedím s nima tak 10% celého času. Nachystám spaní apod. A mizím. Dělám si svoje a je mi blaze. Pánové v kuřárně řehtají jako koně dlouho po půlnoci, ráno na ně čeká česnečka. Neopruzuju, naopak jsem ráda, že mám večer pro sebe. Proč to muži nechápou? Můj chce sedět s námi, ač neobsadím obývák, ani pracovnu, sedíme v herně, kde je krb a kouří se tam. Já jsem moc ráda, že nenávidí mojí jedinou kamarádku, ale nevím, jak ho usměrnit, jako že my nechceme aby s námi seděl...