Tu pozornost jsem jen zmínila – protože jsem přemýšlela o tom, jestli na sebe nechce upoutat pozornost, ale má tu pozornost, kterou chce (ráda si povídá, filozofuje, když žehlím, nebo před spaním atd). Jinak si ráda zaleze a hraje si sama nebo s bráchou. S bráškou si zase povídáme při vaření (a před spaním), protože vaření nebaví holčičku.

Já věřím tomu, že to skutečně cítí. Nemyslím, že simulant v dospělém pojetí. Jenže se zázračně uzdravuje. Máme fajn obvoďačku na ty základní nemoci, ale na psychosomatiku zrovna není a tak jsem si říkala, vzít jí někam, kde jí opravdu prohlédnou skrz na skrz.

Já jsem v jejím věku byla pořád unavená, pokašlávala, doktorka se ke mě chovala dost ošklivě, že nechci chodit do školy (byla jsem přitom také nejlepší ze třídy). Pak po dvou měsících mého simulantství zjistili v nemocnici, že jsem přechodila oboustranný zánět plic, takže jsem na to opatrná a vždycky nechám zkontrolovat krk, plíce, občas řekne doktorka slabší viróza, ať je pár dní doma a doma se jí pak okamžitě uleví ...

Slepák už nemá.