J.ejda,
manžel byl smutný už z té společné dovči před dvěma lety, kdy si rodiče ani nepůjčili kočárek.
To jak se chovali, když oznámil odchod od rodiny to nenapravilo. Řekli mu, že jestli se rozvede, tak se ho zřeknou. Ale na druhé straně mu ani mně nenabídli nejmenší pomoc. A když krátce na to přišel o práci, byla jsem to já, kdo tchýni volal a prosil ji, aby mu zavolala, že je na dně a že potřebuje podporu.... zavolala mu po týdnu.
Manžel pořád čekal něco jako: "jsi náš syn i když se chováš jako deb.l a kdyby něco, jsme tu" a to nenastalo.
A do toho videl moji rodinu, kde najednou nefungující táta pomáhal, nemocná máma nabízela, ať jdu k ní a tak...
Asi to nezaznělo, už to bude rok, co jsme se s tchánovci neviděli... Doteď neví, kde manžel pracuje, protože se nezeptají. Ona tchýně napíše, ale jaké je počasí, co sousedé, prostě obecné řeči cizích lidí....
Manžel dětství teď po tom co se dělo u nás začal popisovat jako teplo, uvařeno, uklizeno, ale cit jen u jeho babičky, která už nežije, u mámy ne. Dřív to bral že jsou spolu rodiče 45 let a že hrozně zklamal, když se poprvé rozvedl (já ho potkala až po rozvodu)