Brusinko,
já si jako matka hlavně vůbec neumím představit, že děcku řeknu, že se ho zříkám...
S tou nevěrou z mojí strany je to k zamyšlení. Ona totiž tchýně pořád řešívala, jak naše první dítě není manželovi vůbec podobné. My to moc neřešili, protože jsem pár let měla problém otěhotnět, do toho pak jsem o dítě 2x přišla, pokaždé v nemocnici, tuna vyšetření a hormonů, prostě na nevěru by v tom kolotoči ani nebyl prostor. Začali jsme se o dítě snažit až po mé 30ce a já už myslela jen a jen na to, že toužím po miminku. Pak to vyšlo tak, že jsem si ten vymodlený uzlíček donesla rovnou do přestěhovaného bytu 250km od svého původního bydliště, manžel čerstvě novou práci a furt v tahu, já pořád sama s mimčem. No a sotva jsem dokojila, najednou po letech, kdy to nešlo to vyšlo samo a má dva krásné cvrčky.
Byla jsem tááák šťastná, že jsem nějak přehlídla, že manžel je v práci od nevidím do nevidím a že moje místo obsadila kolegyně.
Takže ano, z pohledu tchýně já zničila manželství, vzal si mne starou, neplodnou a možná z jejího pohledu i nemocnou (obě těhotenství jsem musela víceméně proležet plus několik návštěv nemocnice, pár týdnů po porodu jsem skončila na týden v nemocnici zase...)... nic si chudák dle tohohle pohledu neužil s takovou ženou...
Úplně se mi těď udělalo zle, jak to píšu. Jestli to tchýně takhle vidí, tak je mi jí fakt líto.
Já bych se také mohla litovat, že jsme byla sportovní vitální holka, no a to, že jsem manželovi chtěla porodit děti mi podlomilo zdraví . Všechno jde zneužít.... A hlavně co, ty děti nakonec mám, zdravá už jsem také a lidé jsou na tom kolikrát mnooohem hůř a jsou na sebe hodní.
Vnímám to takhle i u manžela, mohla jsem být hrdá a rozvést se, možná bych i našla super chlapa, ale moje děti už by nikdy neměli rodinu, jakou jim chci dát, tátu a mámu pěkně doma spolu, pocit, že každý problém jde vyřešit a nemusí se bát nám ho přijít říct....