My labradora v bytě měli. Ačkoli je to poměrně velký pes, je to velmi ochotný gaučák, pokud k tomu dostane příležitost. Jsou to psi velmi chytří a velmi prorodinní, velmi kontaktní. Lidskou společnost potřebují ke spokojenému životu, naopak nejde vyhodit labrouše na zahradu a celý den si ho nevšimnout. S venčením problém nebyl, buď se jí udělala delší procházka nebo jsme jí zkrátka půl hodiny házeli míček. Aportovala vášnivě, tyhle psi to milují. A ta půlhodina jí dokázala utahat dostatečně. Nebo ráda plavala, takže jsme jí brali v teplejších měsících někam k retenční nádrži nebo k Vltavě, to taky milovala.
Úskalí chovu v bytě jsou: hrozně pelichá. Celý rok hodně a dvakrát ročně tragicky. Vyčesávali jsme jí, vysávalí jí kožich vysavačem, stejně byly chlupy furt všude. Ono se to nezdá, ale labradoři mají velmi jemnou hustou podsadu a ta létá vzduchem jako chmíříčko. Druhá nevýhoda je, že pořád mávají ocasem a mají v něm velkou sílu. A navíc si to ani neuvědomují. Takže sestřelené skleničky z konferenčního stolku a podobně byly celkem běžná záležitost.
My už teď bydlíme v domě, naše současná pesa má k dispozici i zahradu, ale stejně klidně bych si labradora do bytu pořídila zase, ta naše současná je radši se svými lidmi uvnitř než venku.