Jednala jsem s ním narovinu. Říkala jsem mu v klidu a s láskou, že chápu, proč se tak chová a že to je normální vývojový období, kterým musí projít všichni a že je to vlastně fajn, že to tak je v přírodě zařízený, aby se mláďata osamostatnily a že za to nemůže. Ty procesy, co v jeho mozku probíhaj, mu říkaj, že rodiče jsou momentálně nejhorší na světě.
Takže z toho nemusí mít blbej pocit, že se mu to děje, ale nějaký meze to chování mít musí. Spousty věcí si může myslet, ale nahlas říkat nebo se chovat je nevhodný a tolerovat mu to bohužel nemůžu.
On chce, abychom se k němu chovali co nejlíp a s láskou a já bych taky ráda, abych se k nám choval hezky.

Neponižuju, nevysmívám se, nevyhrožuju vyhozením z bytu, tvářím se chápavě.
Momentálně jsme z fáze, kdy jsem byla krutá a hnusná matka a on drzej, přešli v takovou, kdy se navzájem laskavě špičkujeme , ale je to teď skoro jedno z nejpohodovějších období za posledních cca 6 let. Bude mu 13 a doufám, že už za ty dva roky, co je v pubertě, jsme tak nějak našli cestu, jak se k sobě chovat.