V PRŮBĚHU doby se někteří snažili přeložit Bibli do běžně používaných jazyků. Jen málo lidí totiž mohlo Bibli číst v jazycích, ve kterých byla napsána, tedy v hebrejštině a řečtině. Téměř 300 let před tím, než žil na zemi Ježíš, se začalo pracovat na překladu Hebrejských písem do řečtiny. Tento překlad je známý jako řecká Septuaginta. Přibližně o 700 let později Jeroným vytvořil světoznámý překlad, kterému se říká Vulgáta. Byl to překlad Hebrejských a Řeckých písem do latiny, tedy jazyka, kterým se v té době běžně mluvilo v Římské říši.Časem latina přestala být rozšířeným jazykem a znali ji pouze vzdělaní lidé. Snahám přeložit Bibli do dalších jazyků se ale KATOLICKÁ CÍRKEV VZPÍRALA. Náboženští představitelé tvrdili, že pro Bibli jsou vhodnými jazyky pouze hebrejština, řečtina a latina. V devátém století n. l. soluňští misionáři Cyril a Metoděj, kteří jednali v zájmu byzantské východní církve, zavedli v církevní liturgii používání slovanského jazyka. Jejich cílem bylo umožnit Slovanům ve východní Evropě, kteří neuměli řecky ani latinsky, aby se o Bohu dozvídali ve svém vlastním jazyce.Tito misionáři však narazili na prudký odpor německých kněží, kteří se prosazováním latiny snažili zabránit šíření byzantského křesťanství. Je jasné, že POLITICKÉ ZÁJMY pro ně byly důležitější než náboženské vzdělávání lidí. Rostoucí napětí mezi západní a východní větví křesťanstva vyvrcholilo v roce 1054 rozdělením na římskokatolickou a východní ortodoxní církev. Římskokatolická církev pokládala latinu za posvátný jazyk. Když tedy český kníže Vratislav II. žádal v roce 1079 o povolení používat slovanský jazyk při bohoslužbách, papež Řehoř VII. mu odpověděl: „Tvé žádosti naprosto nemůžeme vyhovět.“ Proč ne? Papež uvedl: „Je zřejmé, že nikoli nadarmo se všemohoucímu Bohu zlíbilo, aby smysl některých míst Písma zůstal skryt, aby snad, kdyby bylo všem zcela jasné, neupadlo do zlehčení či potupy anebo, od obyčejných lidí nesprávně pochopeno, je neuvádělo v omyl.“
Prostí lidé měli jen omezenou možnost číst Bibli a tak to mělo zůstat. Díky tomu nad nimi duchovní měli moc. Nepřáli si, aby se lidé pletli do věcí, které pokládali za svou sféru působnosti.
Když v roce 1199 papež Inocenc III. psal o „kacířích“, kteří přeložili Bibli do francouzštiny a opovážili se o ní spolu diskutovat, uplatnil na ně Ježíšova slova: „Nedávejte psům, co je svaté, ani neházejte své perly před vepře.“ (Matouš 7:6) Jak svůj přístup zdůvodnil? „Žádný prostý a nevzdělaný člověk si nesmí dovolit zabývat se vznešeným svatým Písmem ani o něm kázat druhým.“ Ti, kdo se papežovu nařízení vzepřeli, byli často předáni inkvizitorům, kteří je mučením přinutili k doznání. Ti, kdo odmítli uznat, že pochybili, byli upáleni.¨Během dlouhého boje o to, kdo všechno by měl mít možnost Bibli vlastnit a číst, se ti, kdo chtěli používání Bible a její překládání do dalších jazyků zakázat, často odvolávali na dopis papeže Inocence. Brzy poté, co papež toto nařízení vydal, končili v plamenech nejen přeložené Bible, ale i ti, kdo je vlastnili. V následujících stoletích biskupové a panovníci katolické Evropy použili všechny dostupné prostředky k tomu, aby zajistili, že zákaz vydaný papežem Inocencem se bude dodržovat. Katoličtí hodnostáři si byli vědomi, že mnohé nauky církve nejsou založeny na Bibli, ale na církevní tradici. To byl nepochybně jeden z důvodů, proč se zdráhali připustit, aby věřící Bibli četli. Zjistili by tím totiž, že mezi církevními doktrínami a Biblí existují nesrovnalosti.
S nástupem protestantismu se náboženské klima v Evropě změnilo. Důvodem, proč se Martin Luther pokoušel katolickou církev reformovat a proč se s ní v roce 1521 nakonec rozešel, bylo v podstatě to, jak rozuměl Bibli. Poté co církev opustil, snažil se tento schopný překladatel zpřístupnit Bibli veřejnosti.Lutherův německý překlad Bible a jeho široká dostupnost neunikla pozornosti římskokatolické církve. Ta se domnívala, že by měl být nahrazen překladem, který bude pro církev přijatelný. Zanedlouho se v němčině objevily dva takové překlady. Pak v roce 1546, za necelých 25 let, se tridentský koncil usnesl, že tisk jakékoli náboženské literatury, včetně překladů Bible, musí mít pod kontrolou římskokatolická církev.Tridentský koncil rozhodl, „že od nynějška svaté Písmo . . . bude tištěno způsobem, který je nejsprávnější; a že není zákonné, aby kdokoli tiskl nebo zajistil tisk jakékoli knihy s posvátným námětem, aniž by uvedl jméno autora; či ji v budoucnosti prodal, nebo byť jen vlastnil, pokud ji nejdřív neprozkoumá a neschválí [místní biskup]“.V roce 1559 papež Pavel IV. vydal první seznam knih zakázaných římskokatolickou církví. Byly v něm uvedeny překlady Bible v angličtině, francouzštině, holandštině, italštině, němčině a španělštině a také některé latinské překlady. Kdokoli chtěl Bibli číst, musel získat písemné povolení od biskupů nebo inkvizitorů, což pro ty, kdo nechtěli upadnout do podezření z kacířství, nebyla lákavá představa.Lidé, kteří se odvážili vlastnit nebo rozšiřovat Bible v místním jazyce, museli počítat s nevraživostí katolické církve. Mnozí byli zatčeni, upáleni u kůlu nebo opékáni na rožni, odsouzeni k doživotnímu vězení nebo posláni jako veslaři na galéry. Zkonfiskované Bible byly spáleny. Katoličtí kněží pokračovali v zabavování a pálení Biblí až do 20. století.
To ale neznamená, že protestantismus se projevil jako skutečný přítel a ochránce Bible. V 18. a 19. století někteří protestantští teologové prosazovali metody studia, které se staly známými jako vyšší kritika. Časem mnozí lidé přijali názory ovlivněné Darwinovou teorií, podle které život nebyl stvořen, ale vznikl náhodou a vyvíjel se bez zásahu Stvořitele.Teologové, a dokonce i mnozí duchovní učili, že Bible se zakládá převážně na legendách a mýtech. Dnes je proto běžné, že protestantští kněží a také mnozí farníci říkají, že Bible není historicky přesná.