To není, že by nezvládla zpracovat nějaké zážitky. Podle toho, co popisuješ, tak vesměs brečí, když se jí do něčeho nechce nebo není po jejím.
Jenže to se měla už odnaučit někdy v období vzdoru, ve škole to může být doopravdy potíž.
Možná by to chtělo její kňourání ignorovat, neřešit, nezabývat se jím, nelitovat jí a když jste doma, třeba odejít do jiné místnosti, ať si kňourá o samotě. Kde není publikum, není pro koho kňourat.